Svatomartinská pouť 10. 11. 2024
Tradiční Svatomartinská pouť se v Martinicích letos uskutečnila den před svátkem sv. Martina. Pouť jsme letos slavili už po čtyřiatřicáté. V deset hodin se všichni poutníci, uniformovaní hasiči, hasičky, myslivci a krojované dívky shromáždili u zvonice. Muzikanti Ladislava Prudíka zahráli do kroku a po příchodu pana faráře a starosty obce se celý průvod vydal k pomníku padlým v I. světové válce. Starosta obce přivítal všechny přítomné a také pana Faráře Bohumila Poláčka, který v Martinicích sloužil mši již v roce 1991 při druhé Svatomartinské pouti, kdy se poprvé rozdávaly makové podkůvky a četla legenda o sv. Martinovi, kterou vymyslel tehdejší velkomeziříčský děkan Mons. Jan Peňáz. Legenda znamená latinsky: "to co má být čteno".
Legenda o sv. Martinovi:
"Jednou se zachtělo sv. Martinovi podívat se na vesničku, kterou po něm pojmenovali. Osedlal tedy bělouše a vydal se na cestu. Bylo to kolem jeho svátku a jemu bylo zima. Brnění římského setníka jej studilo a ani do svého purpurového pláště se nemohl pořádně zahalit, když už jej měl jenom půl. Tu druhou polovinu uťal před dávnými časy a daroval polonahému žebrákovi.
Dlouho se trmácel se svým věrným koněm po úzkých cestách Vysočiny. Když konečně dojel do Martinic, nijak se nepotěšil. Právě odtud odtáhli cizí vojáci a moc toho odvezli pryč. Ožebračení lidé si nemohli ani napéci o pouti koláče.
Svatému Martinovi se jich zželelo. Poručil svému koni: „Šimlíku, zadupej!" Bělouš poslechl, zadupal a na zemi zůstaly ležet jeho čtyři podkovy. Hned se mu však udělaly nové. Když mu jezdec poručil, aby zadupal znovu, na zemi zůstaly ležet další podkovy. A svatý Martin jezdil přes Martinice křížem krážem. Od Nových dvorů až na kopec, kde pak ve 20. století postavili družstevní budovy, ze Žlebů až na Dolní konec, od rybníka až k tunelu. Pak to vzal kolem celé návsi a zakončil u zvoničky. Znovu a znovu koni přikazoval, aby zadupal. Brzy byly celé Martinice plné podkov. Jakési dítě se pro jednu shýblo, že si ji doma pověsí pro štěstí, ale světě div se! Podkova byla pečená a byla v ní maková náplň. Děcko zavolalo své kamarády a kamarádky. Všechny děti pak začaly sbírat a ochutnávat. Brzy se k nim přidali i dospělí a za chvíli nezůstala v Martinicích na zemi jediná podkova. Všem velice chutnaly a jeden přes druhého tvrdil, že nikdy nic tak dobrého ještě nejedl.
O druhé svatomartinské pouti léta Páně 1991 si už martinická děvčata všech věkových kategorií makové podkovy napekla sama. A díky jejich obětavosti se tento zvyk zachoval dodnes. V Martinicích tak opravdu ožila starobylá legenda. Proto se o martinické pouti vždycky čte tento list a po mši svaté se rozdávají rohlíčky s mákem - podkůvky sv. Martina.
Co na tom, že sv. Martin byl francouzský biskup, který se narodil na území dnešního Maďarska a žil ve čtvrtém stolení a první zmínka o Martinicích je až z roku 1344. Ta legenda je tak hezká a proč jí nakonec nevěřit nebo chtít věřit a využít ji jako příležitost k rodinnému podzimnímu setkání, tak jako to dělá většina rodin v Martinicích.
Už po šesté jsme uctili památku padlých v I. světové válce, protože sv. Martin je také patronem vojáků a válečných veteránů a první světová válka skončila právě 11. 11. 1918 na jeho svátek.
Pouťová mše svatá byla sloužena v kulturním domě a po ní nechyběly makové podkůvky a příjezd sv. Martina s jeho družinou, který se přivítal s poutníky a pozval je na rytířské klání na koních, které se konalo na nedaleké ploše u vlakové zastávky. K vidění bylo několik rytířských soutěží a zapojili se také mnozí rodiče s dětmi.
Tentokrát Martin sice přijel na živém bílém koni, ale sníh nám naštěstí ještě nenadělil. Naopak nám celý den svítilo slunce a počasí přímo přálo sousedskému setkání.
Michal Drápela
starosta obce
